Чтение онлайн

Jeho role pomocn'eho profesora obvykle spoc'ivala v tom, ze predn'asel pro mens'i tr'idy o petadvaceti az triceti studentech, kter'i byli prim'arne zameren'i na historii. Zameroval se na predn'asky o v'alk'ach a cas od casu zaskakoval za profesora Hildebrandta, kter'y mel definit'ivu a casto cestoval kvuli knize, kterou psal.

Nebo je mozn'a tajn'ym clenem CIA, zauvazoval Reid.

„Dobr'e r'ano,“ rekl hlasite, kdyz vesel do tr'idy. Vetsina studentu uz byla na sv'ych m'istech, kdyz dorazil, takze posp'ichal dopredu, postavil svou brasnu na stul a shodil ze sebe sv'e tv'idov'e sako. „Jdu o p'ar minut pozdeji, takze se na to hned vrhneme.“ Byl to skvel'y pocit, b'yt znovu ve tr'ide. Tady byl ve sv'em zivlu – alespon v jednom z nich. „Urcite mi nekdo z v'as rekne, co bylo s ohledem na pocet mrtv'ych tou nejv'ic znicuj'ic'i ud'alost'i v historii Evropy?“

„Druh'a svetov'a v'alka,“ rekl nekdo okamzite.

„Jedna z nejhors'ich celosvetove, to jiste,“ odpovedel Reid, „ale Rusko na tom v tomto ohledu bylo hure nez zbytek Evropy, co se t'yce c'isel. Co dals'iho mi reknete?“

„Mongolsk'y vp'ad do Evropy,“ rekla bruneta s cul'ikem.

„Dals'i dobr'y odhad, ale vy vsichni prem'ysl'ite jen o ozbrojen'ych konfliktech. Co m'am na mysl'i j'a, je mnohem m'ene antropogenn'i; v'ic biologick'e.“

„Cern'a smrt,“ zamumlal blond'ak v prvn'i rade.

„Ano, spr'avne, pane…?“

„Wright,“ odpovedel kluk.

Reid se usm'al. „Takze pan Wright? Hezk'e jm'eno.“

Kluk se ost'ychave usm'al a zakroutil hlavou.

„Ano, pan Wright m'a pravdu – cern'a smrt. Pandemie d'ymejov'eho moru vypukla ve Stredn'i Asii, prohnala se po Hedv'abn'e stezce, byla dovlecena do Evropy krysami na palub'ach obchodn'ich lod'i a ve ctrn'act'em stolet'i zabila odhadem sedmdes'at pet az dve ste milionu lid'i.“ Chv'ili jen prech'azel, aby zduraznil, co pr'ave rekl. „V tom je velk'a disproporce, no ne? Jak mohou b'yt tahle c'isla tak daleko od sebe?“

Bruneta ve tret'i rade m'irne zvedla ruku. „Protoze pred sedmi sty lety nemeli kancel'ar pro sc'it'an'i lidu?“

Reid a nekolik dals'ich studentu se zasm'ali. „No, jiste, to je pravda. Ale je to z c'asti tak'e proto, jak rychle se mor s'iril. A t'im mysl'im, ze v'ice nez tretina populace Evropy vymrela behem dvou let. Abych v'as uvedl do perspektivy, bylo by to, jako by vyhladili cel'e v'ychodn'i pobrez'i a Kalifornii.“ Oprel se o svuj stul a zalozil si ruce. „V'im, co si ted mysl'ite. ‚Profesore Lawsone, nejste vy n'ahodou ten chl'apek, co m'a prij'it a mluvit tu o v'alce?‘ Ano, a pr'ave ted se k tomu dostanu.

„Nekdo zm'inil Mongolsk'y vp'ad do Evropy. Cingisch'an kr'atkou dobu vl'adl tomu nejvets'imu souvisl'emu imp'eriu v cel'e historii a behem let, kdy mor r'adil v Asii, jeho s'ily t'ahly na z'apadn'i Evropu. Cingisch'anovi je pripisov'ano prvenstv'i v pouzit'i neceho, co dnes klasifikujeme jako biologickou v'alku; pokud se mu nejak'e mesto nechtelo podvolit, jeho arm'ada katapultovala morem nakazen'a tela pres hradby a pak… jim stacilo jen chv'ili pockat.“

Pan Wright, ten blondat'y kluk v predn'i rade, znechucene ohrnul nos. „To nemuze b'yt pravda.“

„Je to pravda, ujistuji v'as. Obl'eh'an'i Kafy, kterou dnes zn'ame jako Krym, 1346. Vid'ite, r'adi bychom si mysleli, ze neco jako biologick'a v'alka je nov'y koncept, ale nikoliv. Nez jsme meli tanky, drony, jadern'e hlavice nebo dokonce streln'e zbrane v modern'im slova smyslu, meli jsme, ehm… oni meli, ehm…“

„K cemu m'as tohle, Reide?“ pt'a se vyc'itave. V jej'ich oc'ich je v'ic strachu nez zloby.

Pri zm'ince slova „zbrane“ mu mysl'i n'ahle probleskla vzpom'inka – ta sam'a jako predt'im, ale ted jasnejs'i. V kuchyni v jejich b'yval'em dome ve Virginii. Kate neco nasla, kdyz ukl'izela prach z jedn'e vetrac'i sachty.

Na stole lez'i zbran – mal'a, str'ibrn'a dev'itimilimetrov'a LC9. Kate na ni ukazuje jako na neco proklet'eho. „K cemu m'as tohle, Reide?“

„To je… jen na ochranu,“ lzes.

„Ochranu? V'is vubec, jak to pouz'ivat? Co kdyby to nasla nekter'a z holek?“

„Nenasly by –“

„V'is, jak vsetecn'a dok'aze Maya b'yt. Proboha, ani nechci vedet, jak jsi k tomu prisel. Tuhle vec v nasem dome nechci. Pros'im, zbav se toho.“

„Jiste. Promin, Katie.“ Katie – jm'eno, kter'e si pro ni schov'av'as, kdyz je rozzloben'a.

Nesmele seberes zbran ze stolu, jako bys nevedel, jak s n'i zach'azet.

Pot'e, co odejde do pr'ace, mus'is shrom'azdit jeste dals'ich jeden'act, kter'e m'as schovan'e ruzne po dome. Naj'it pro ne leps'i m'isto.

„Profesore?“ blondat'y kluk se na Reida znepokojene pod'ival. „Jste v pohode?“

„Hmm… jiste.“ Reid se narovnal a odkaslal si. Prsty ho bolely; kdyz ho ta vzpom'inka zas'ahla, pevne stiskl okraj stolu. „Jiste, omlouv'am se.“

Ted uz o tom nebylo pochyb. Byl si jist'y, ze ztratil alespon jednu vzpom'inku na Kate.

„Hmm… omlouv'am se, ale najednou se nec'it'im moc dobre,“ rekl tr'ide. „Jen me to nejak zas'ahlo. Pro dnesek, uh, pro dnesek to tu zabal'ime. D'am v'am neco na precten'i a vr'at'ime se k tomu v pondel'i.“

Ruce se mu tr'asly, kdyz jim odr'ik'aval c'isla str'anek. Na cele mu vyrazil pot, zat'imco studenti odch'azeli z m'istnosti. U jeho stolu se zastavila hnedovlas'a d'ivka ze tret'i rady. „Nevypad'ate moc dobre, profesore Lawsone. Nem'am nekoho zavolat?“

Za ocima mu zac'inala pulzovat bolest, ale prinutil se k 'usmevu, o kter'em doufal, ze vypadal mile. „Ne, dekuji. Budu v por'adku. Jen si potrebuji odpocinout.“

„Dobre. At je v'am l'ip, profesore.“ Tak'e odesla ze tr'idy.

Jakmile byl o samote, prohrabal se supl'ikem sv'eho stolu, nasel plato aspirinu, ze kter'eho vyloupl jeden pr'asek a zapil ho vodou, kterou nosil v tasce.

Oprel se v kresle a pockal, az se mu zpomal'i tep. Ta vzpom'inka na nej nemela jen ment'aln'i nebo emocion'aln'i dopad – mela tak'e zreteln'y fyzick'y efekt. Z myslenky, ze mohl ztratit jakoukoliv c'ast vzpom'inek na Kate, kdyz uz mu ji osud ze zivota vzal, se mu delalo zle.